Raft na řece Trisuli

Po návratu z hor nám zbyly dva dny času do odletu domů. Po úvaze, jak ho strávit, nás napadlo vyrazit na raft. Původně jsme chtěli na dva dny, ale řeky, na které bychom si troufli se buď jezdí jeden den nebo min. 3. Zvolili jsme tedy jednodenní rafting. Vzhledem k našim vodáckých zkušenostem jsme vybrali řeku Trisuli, která má maximální obtížnost 4+, takže bychom ji měli zvládnout. Svěřili jsme své touhy do rukou Gowindy, majitele agentury Green Horizon.

Brzy ráno nás vyzvedává Gowindův člověk, který nás vede ranním Káthmándú na autobus, který nás má dopravit na start. Usadí nás do turistického autobusu a říká nám, že po ukončení plavby nám kapitán raftu stopne nějaký autobus jedoucí zpět do Káthmándú.

Silničky v Nepálu jsou nedobré kvality. Trisuli se nachází jen asi 80 kilometrů od Káthmándú, přesto nám cesta trvá skoro 4 hodiny. Cestou tedy máme jednu zastávku na WC a jednu na občerstvení. Se Zdendou si koupíme pár mandarinek, preclík z bramborového těsta a výborné květákové karbenátky s pálivou omáčkou. Moc si oba pochutnáme.

Na začátku plavby už čeká skupinka spoluraftařů. Pojedeme na dvou raftech. Zdenda ani já nevládneme příliš anglickým jazykem, tak jsme zvědavi, jak dokážeme porozumět pokynům kapitána. Během jízdy se ukáže, že plavba v nás určitě nějaká nová anglická slůvka zanechá.

Kapitán nás rozdělí na raft, Pavel a Zdeněk jdou úplně dopředu na místa háčků. Já jdu za Zdenka.

Zpočátku nás čeká docela poklidná jízda. Občas se zhoupneme na peřejích. Spíše se kocháme okolím. Řeka se zařezává do údolí, svahy pokrývají políčka a lesy. Občas vidíme nějakou opici. V polovině trasy je plánovaná zastávka na oběd. Na oblázkové pláži máme připravenu spoustu zeleniny a ovoce, výborné zeleninové saláty, kousky sýra a masa. Asi po tři čtvrtě hodinové zastávce znovu naskakujeme do lodi a pokračujeme dál. Před námi je druhá, mnohem zajímavější, část cesty. Peřeje jsou větší a častější. Občas nám kapitán dá povel, pořádně se zapřít nohama, protože nás čekají místa, kde hrozí vypadnutí z lodi.

Nejvíce vodních sprch schytává Zdeněk, je v podstatě pořád durch mokrý. Já jsem sice krytá za ním, ale ani na mně není nit suchá. Na dno údolí už nesvítí moc slunce, takže po ledových sprchách nám je i docela chladno. Nevadí nám to. Plavba je zábava a uteče to jak voda.

Před námi je, aniž bychom to v tuto chvíli tušili, ještě větší dobrodružství. Všichni kromě nás mají přistavené malé mikrobusy. My se máme vrátit do Káthmándú linkovým autobusem. Převlečeme se do suchých šatů, posadíme se u silnice na lavičku a čekáme, až nám kapitán nějaký bus zastaví. Daří se mu stopnout hned třetí. „Místo je jen na střeše,“ volá na nás. My se na něj nevěřícně podíváme a zaklepeme si na hlavu: „Tři hodiny jet na střeše autobusu? To jste se snad zbláznili.“ Autobus odjede a další hodinu a půl se nedaří zastavit žádný jiný. Jezdí jich spousta, ale všechny jsou narvané k prasknutí. Pomalu začínáme být nervózní, zítra nám letí letadlo domů a my sedíme u řeky a nikdo nás nechce naložit. Dostali jsme se do fáze, že i jízda na střeše je pro nás přijatelná. Konečně jeden z autobusů je ochoten nás vzít na střechu. Vylezeme si tam a protože sluníčko už zapadlo, je řádná zima. Představa několikahodinového nepohodlného ležení na střeše, v zimě a po tmě není zrovna lákavá. Ale co nám zbývá. Autobus se pomalu sune směr Káthmándú. My už ani nemluvíme. Ležíme na zádech a mlčky pozorujeme hvězdnou oblohu. Ke všemu se dostáváme do zácpy. Zdenda zajásá. Potřebuje už nutně čůrat. Seskočí z autobusu, zaleze do keříku a začne si ulevovat. V tom se zácpa rozjede včetně našeho autobusu. Zdenda v rychlosti natáhne kalhoty a za neustálého řvaní: „Zabouchejte na řidiče, ať zastaví“ dobrých 300 metrů upaluje za námi. Napřed nejsme schopni jeho pokyny plnit, protože se s Pavlem chechtáme jak blázni. Zdendu naštěstí zbystří „průvodčí autobusu“ a zatáhne ho dovnitř.

Těsně před Káthmándú musíme ze střechy slézt dolů, protože policie tento způsob dopravy netoleruje. Podaří se nám vmáčknout do autobusu. Je to neuvěřitelný kousek, protože doteď to vypadalo, že už se do něj nevleze ani noha. Poslední část tedy absolvujeme přilepení na místních nebo oni na nás? a stojící někomu na noze. Držet se nemusíme, protože spadnout se nedá.

Do Káthmándú přijíždíme až pozdě večer. Místo odpočinku a teplé postele nás čeká ještě milá povinnosti. Gowinda nás pozval na večeři. A jak jinak než nepálskou. Nechal uvařit samé nepálské speciality a musím konstatovat, že to byla krásná tečka za našim himalájských dobrodružstvím.