Co o něm víme? Že do sedla Felik je třeba vystoupat prudkým svahem. Prameny udávají různé sklony - většinou v rozmezí mezi 40 až 45 stupni. Druhým menším oříškem má být dlouhý úzký hřebínek vedoucí k jeho vrcholu.

Parkujeme v úplném závěru údolí Gressoney ve vesničce Stafal (1823 m) na „tábořišti“. Je to docela příjemné místo – stany se dají postavit na trávě, za 0,20 euro je možné využít toalety, voda na nádobí tam také je a paní „správcová“ ochotně ukáže na internetu čerstvou předpověď počasí.

Fotogalerie: https://horalezhane.rajce.idnes.cz/Walliske_Alpy_-_vystup_na_Castor_4228_m_-_zari_2012/

Na chatu Quintinno Sella se vydáváme brzy ráno. Důvod? Ráno je jasno, v poledne mlha a na odpoledne jsou hlášené přeháňky a bouřky. A právě kolem poledne bychom rádi dorazili na chatu.

Cesta vede zpočátku po cestě v mnoha serpentinách lesíkem s občasnými průhledy na alpské velikány, zejména Lyskamm. Za hodinku dosahujeme prostřední stanice lanovky. Po krátkém občerstvení stoupáme pod lanovkou dál. Cestu nám zpříjemňují zvědaví svišti, kterých tady jsou hejna. V sedle Bettaforca (2672 m), kde končí lanovka, jsme dle udávaného času za hodinku a půl. Jsme v půli cesty. Na chatu to mají být ještě tři hodinky chůze a polovina celkového převýšení.  Dál cesta vede po travnato-kamenných stráních a platech. Postupně ubývá trávy, přibývá kamenů a hlavně výhledů – Breithorn, Castor, Lyskamm, Pyramide Vincent – vše máme jako na dlani. Cesta stále stoupá, traverzuje  suťovisko a na závěr je potřeba přelézt velkou „hromadu kamení“, za kterou začíná zábavný hřebínek. Je zajištěn tlustými lany.

Předpověď nelže – k chatě (3585 m) dochází krátce po poledni a je mlha. Ubytováváme se na čtyřce a celou dobu jsme v pokoji sami. Vegetíme, spíme, vaříme… Ve 20 hodin chatař nekompromisně zavře „krám“, tak jdeme spát.

Ještě za tmy míříme do winterroomu, kde nám bylo dovoleno si vařit. Navaříme ešus instantních vloček a ještě před svítáním se vydáváme na cestu vzhůru. Sníh nám křupe pod nohama a obloha se pomalu začíná barvit od tmavě modré přes různé odstíny červené a žluté. Výšvih do sedla Felik je skutečně trošku prudší. Začínají nám mrznout prsty u nohou. První sluneční paprsky už olizují vrcholové partie hřebene, dokonce i do sedla už svítí. Jen na nás ne a ne posvítit. Monotónně šlapeme vzhůru. Konečně. Jsme v sedle. Nastavujeme se sluníčku a nohy začínají rozmrzat. Ukrutná to bolest.

Ze sedla nás čeká ještě jeden krátký výšvih a dostáváme se na vrcholový hřeben. Ouha. Skutečně je jakýsi úzký a dlouhý. V prvním okamžiku mi bleskne hlavou – to nedám, vrátíme se. Současně mi to ale nedá. Jdeme na to. Nejen, že hřebínek zvládneme přejít až na vrchol, dokonce se na něm dokážeme i vyhýbat s protijdoucími. Nic příjemného to ale není. Nalevo je převěj, která když se urve, tak letíme do Itálie a napravo tak prudký svah, že zabrzdíme až kdesi stovky metrů hluboko ve Švýcarsku.

Z vrcholu jsou krásné výhledy. Pyramide Vincent, Lyskamm, Alphubel, Täschhorn, Dom, Weishorn, Pollux, Breithorn a majestátný Matterhorn. Chvíli se kocháme a pak se po hřebínku vydáváme na zpáteční cestu, která uběhne jako nic. Na chatu docházíme v poledne. Pomalu se hory začínají halit znovu do mlhy, takže rychle ještě využíváme posledních slunečních paprsků k sušení věcí. Jak vše překryje mlha, značně se ochladí, tak zalezeme do chaty, dáme zasloužené pivko, pojíme pár ořechů a jdeme do hajan. Chata je úplně prázdná, je tu krásný klid. Večer si ve  winterroomu uvaříme těstoviny s rajskou omáčkou a termosky naplníme čajem. Počasí se horší čím dál víc. Večer padají krupky. Zalezeme znovu do pelíšku a do devíti hodin si povídáme.

Ráno jsme jako rybičky. Po snídaně se sbalíme, rozloučíme a vydáme se na cestu dolů. Sestup nakonec není tak hrozný. 1800 výškových metrů zvládneme bez jediného puchýře, otlaku, či bolesti kolene nebo kotníku. Za 4 a půl hodiny jsme dole a to i s vařením polévky u stanice lanovky.

. I v rámci tréninku si batohy balíme na těžko a jdeme z Cervinie-Breuil (2006 m) s kompletní výbavou pro případný nocleh ve stanu. Cesta vede pod lanovkou na Plan Maison v četných serpentinách po travnatých úbočích. U stanice lanovky, kam docházíme za hodinu a patnáct minut, se dostáváme do světa kamenů a sutě. Evidentně tady v zimní sezoně brázdí svahy stovky lyžařů.

Fotogalerie: https://horalezhane.rajce.idnes.cz/Walliske_Alpy%2C_vystup_na_Breithorn_4165_m_-_zari_2012/

Nad hlavou se nám tyčí Matterhorn a jeho Lví hřeben. V dáli vidíme v sedle Theodullopass chatu Theodullohütte (3317 m) a občas z mraků vykoukne samotná špička vrcholu Breithorn, kterou „zdobí“ sněhový prapor způsobený silným větrem. A právě síla větru nám dělá starosti. Mnohdy se v něm nedá ani stát. Docházíme do výšky 2866 metrů a rozhodujeme se pro sestup zpět dolů. Přitom na chatu to určitě není více než hodinu chůze. Sejdeme zhruba dvě stovky výškových metrů a v závětří rozděláváme stan. Chvíli spíme, pak si vaříme oběd a nakonec nám to nedá, sbalíme si znovu batohy a zkoušíme vyrazit znovu vzhůru. Vítr se mírně utišil a my dorážíme k chatě za dvě hodiny. Turisté ukrytí za prosklenou verandou na nás mávají. Chata je tedy otevřena. Využijeme volného pokoje a ubytujeme se. Dáme si pivko a chatařka nám říká, že jsou to poslední dvě piva letošní sezony. Už žádná další nemá. Zítra se chata zavírá.

Na Breithorn vyrážíme z chaty jediní. Po večerní domluvě s chatařkou si můžeme věci, které nebudeme na výstup potřebovat, nechat na chatě. Ale pouze do 14. hodin. Pak se chata zavře a naše věci budou umístěny ve winterroomu.

Mrzne, až praští, vítr má pořád řádnou sílu, ale je jasno. Co se atraktivity týče, tak cesta na Breithorn určitě nebude zaujímat přední příčky žebříčku krásy. Vede v podstatě až ke Klein Matterhornu po sjezdovkách. Pak se odbočí na Brethornplatto, dojde se do sedla Breithornpass (3831 m) a pak začne závěrečným strmým svahem stoupat k vrcholu. Těsně pod vrcholem nás zasněží krupky sněhu, které neúnavně vítr z vrcholu sfoukává. Na vrcholu se dlouho nezdržujeme, silně fouká a my se chceme stihnout vrátit na chatu do 14 hodin. Na vrchol jsme šli bez přestávky a dolů jdeme také bez ní. K chatě docházíme v 13.45 hodin. Odnosíme věci na verandu a sedneme si do závětří právě uzamčené chaty. „Z první řady“ pak pozorujeme vrtulník, který odnáší postupně věci do údolí. Nakonec se sbalíme i my a vydáme se také dolů do Cervinie, kam docházíme kolem 18. hodiny.