8. 10. – 2. den treku: Chichira (1840 m) – Num (1560 m)

Na rozdíl od večera začínáme den krásným výhledem na první zasněžené vrcholky hor. To nám dává zapomenout na včerejší rozčarování z domorodců a jejich touhy vydělat na turistovi peníze. Slovo money už snad říkají i děti jako součást pozdravu.

Odhodlaní se poprat s dalšími případnými problémy připravíme Sherpovi 20 kg materiálu, který nám má vzít, a vyrazíme na snídani. Objednáme si vaječnou omeletu. Zdenda na ni nevěřícně zírá: „To je jako všechno? Vždyť ta omeleta je tak ze dvou velikostně těžce podprůměrných vajec. A co nějaké pečivo k ní? To nebude?“ – nechce se smířit s minisnídaní. Chápu ho. Pro člověka zvyklého ke snídani na omeletu vyrobenou minimálně ze čtyř vajíček velikosti XXXL, čtvrt kilogramu anglické s půlštryclí chleba navysoko namazané máslem, musí být těžké si jen „podráždit“žaludek nepálskou snídaní.

Naše cesta vede kolem rýžových polí a neustále pomalu stoupá vzhůru. Po dvou hodinách chůze, v první vesnici, na kterou jsme narazili, Zdenda už švidrá hlady. Zželí se nám ho, takže zastavujeme v „restauraci“ a objednáváme si polévku, jak jinak než čínskou, a chapati. Zdenda nabušený energií nahodí batoh a udá tempo. Přejdeme první sedlo a pak už začínám pomalu sestupovat do vesnice Num. V Numu nám náš nosič vyhlédl ubytování – pokoj ale volný nebyl žádný. Prý si máme postavit na louce stan. My si však cestou všimli docela pěkné lodže, tak se jdeme optat, zda-li nemají volné místo. Mají a k tomu můžeme navíc využít sprchy (hadice) s teplou (odraženou) vodou. K večeři nám paní domácí udělá smaženou rýži, na které si všichni tři moc pochutnáme. Po večeři si dáme každý jedno pivo – na dlouho poslední – a jdeme spát. Noc proběhla relativně v klidu, jen Pavlovi přes hlavu přeběhlo něco velkého a chlupatého. Kromě toho a šíleného chrápání nosiče se v noci nic zvláštního nestalo.