7. 10. – 1. den treku: Tumlingtar - Chichira (1840 m)

Ráno se přesunujeme na letiště, kde vládne chaos. Nechtějí nám vzít do letadla plynové bomby. Zdeněk musí vyházet věci z batohu, ukázat jim plynovou bombu, pracovníci letiště s ní chvíli pobíhají po letištní hale tam a zpět a zase nám ji vrátí. Zdeněk znovu sbalí batoh do původního stavu a už nám nic nebrání v přeletu do Biratnagaru a následně Tumlingtaru, kde začíná naše horské putování.

Na letišti nás čeká Sherpa Dawa, který nám má pomoci s věcmi prvních sedm dní. Ještě jsme ani nevyrazili z Tumlingtaru a začali s ním problémy. Dle dohody s agenturou jsme měli přejet džípem do vesnice Chichira a každého nás to mělo stát 15 dolarů. A Dawa to měl zařídit. Dle Sherpy se do Chichiry dojet nedá. Prý pouze do Numu. V domnění, že nám tedy nic jiného nezbývá, jedeme jen do Numu. Ale ouha. Hned v první vesnici Kandbari džíp zastavuje. „Konec, dál se jet nedá. A dáte mi 4500 rupií,“ hlásí řidič. Není s ním kloudná řeč a náš Sherpa ho jen podporuje. Asi po hodině dohadování mu dáváme peníze a pokračujeme pěšky vesničkou Kandbari. Od rána jsme kromě dvou koláčků nic nejedli, takže si dáváme první nepálskou polévku a kupujeme si každý litr balené vody. Po přestávce šlapeme dál. Najednou nám Sherpa oznamuje, že do Numu jsou to ještě minimálně čtyři hodiny cesty. A za hodinu se smráká. Co teď? Zkoušíme, aby nám domluvil jiný džíp. Nadšeně odbíhá a vrací se s tím, že auto sehnal za 4500 rupií. Dlouho, hodně dlouho přemýšlíme, co dělat. Došli jsme k závěru, že nemůžeme den ztratit a jen tak promrhat. Budeme ho potřebovat spíš v horách. Nezbývá nám, než si za ty nekřesťanské peníze džíp najmout. Už za tmy nás dováží do Numu do lodže. Je hnusná, její obyvatelé nepatří zrovna k těm příjemnějším a všude spousta velkých černých pavouků. K večeři nám paní z lodže uvaří dalbat, vypijeme čaj a jdeme spát. Jsme z dnešního dne hodně rozčarovaní.