25. 10. – 19. den treku: High Camp (5800 m) – Mera Peak (6476 m) – Khare (5000 m)
Budík nám zvoní opět ve dvě hodiny. Tentokrát si ale ve stanu užívám toho, že spím uprostřed. U jednoho vchodu spící Zdenda vaří čaje, Pavel u druhého vchodu mu nosí sníh a led. A já mám zjištěno, že uvařit jeden litr vody do termosky trvá 35 minut. A termosky máme tři a litr potřebujeme vypít ještě předtím, než se vydáme na výstup. Můžu ještě chvíli spát v teple.
O půl páté opouštíme orlí hnízdo a začínáme za svitu čelovek stoupat vzhůru. Sníh nám křupe pod nohama a nohy zase mrznou. Opět fouká silný vítr a tentokrát ani spásný východ slunce nepřinese vytoužené teplo. Sluneční paprsky boj se studeným větrem prohrávají. Nepomáhá ani tření prstů. Přesto stoupáme dál. Hodinu za hodinou a vrchol je pořád tak daleko. Dokonce mi bleskne hlavou, že se vrátím. Tuhle hříšnou myšlenku se však snažím co nejrychleji vyhnat z hlavy. Myslím, že mám ještě dost sil. Je to spíš o morálu. Monotónní stoupání, zima a vítr. A také únava. Vždyť jsme na cestě už 19 dní a většinu času si neseme všechny své věci sami. Přesto pořád ještě mám na to jít dál. Červíček pohodlnosti ale hlodá. Představa, že seběhnu zpátky dolů, zachumlám se do teplého spacáku, je tak příjemná. Mé druhé já naopak říká, vždyť na to zatím ještě máš, tak neutíkej z boje jen proto, že se ti nechce. A tak jdu dál. Místy se ploužím, ale vrchol už začíná být na dosah. Závěrečný výstup je konečně i zajímavější. Krátký úsek lezení v ledu si na vrchol užíváme a nahoře máme štěstí. Jsme tu sami – jen my tři a Himaláje. A ty Himaláje máme v plné parádě – jako na dlani máme pět osmitisícových vrcholů Everest, Lhoce, Makalu, Cho Oyu a Kanchenjungu.
Sestup dolů jde jako po másle, v orlím hnízdě sbalíme stan a začínáme sestupovat ještě níž. Chceme se dostat až do Khare ve výšce