21. 10. – 15. den treku: Klíčový přechod šestitisícových sedel

Ještě ve spacáku na sebe obleču všechno oblečení. Pak se na chvíli zahřeju balením spacáku a batohu, ale pak už skutečně musím ven. Zdenda už vaří vodu na čaj, Pavel pomalu začíná balit horní plachtu stanu. Začnu mu pomáhat, ruce i v rukavicích mi začínají mrznout, nohy na tom nejsou o moc lépe. Po dvou hodinách se konečně můžeme vydat na cestu. Pořád je ještě tma a nás hned v úvodu čeká průchod přes kamenné moře. Snad všechny kameny jsou volné a balancování s pětadvacetikilovým batohem na hýbajícím se kameni a jen za svitu čelovek není žádná sranda. Na ledovci se navazujeme na lano a stoupáme do sedla. Teda doufáme, že stoupáme do sedla. Cesta není zrovna moc prošlápnutá a spíš jen odhadujeme, kudy vede.

Na východě se konečně objevuje náznak svítání. Ulevujeme se mi. Na tenhle okamžik čekám celou dobu. Za chvíli bude svítit slunce a konečně se mi trochu ohřejí prsty na rukách i nohách. Dívám se k východu snad každou minutu. Slunce nepostupuje tak rychle, jak jsem tajně doufala. Ještě desítky minut si musíme počkat na hřejivé sluneční paprsky. A pak to přichází. Slunce začne osvětlovat sedlo před námi a postupně se paprsky blíží i k nám. Prsty máme zmrzlé všichni, takže sehraně shodíme batoh na zem, sedneme si na něj, zujeme boty, sundáme ponožky a zmrzlé prsty třeme. Jsou úplně bez citu, jako by ani nebyly naše. Třeme rukama něco cizího. Připadá mi, že mám místo palce jen kus klacku. Kluci jsou na tom podobně. Uvědomujeme si, že jsme na cestě už přes tři hodiny a před námi je ještě hodně velký kus cesty. Jakmile dáme nohy trochu dohromady, pokračujeme v cestě. Čeká nás přelezení sedla Sherpani col. Není těžké, může to být tak dvojka lezecké obtížnosti, ale s tím ukrutně těžkým batohem a v této vysoké nadmořské výšce, to bude fyzicky docela náročné. Lezu prostřední. Dva kroky, vydýchání, dva kroky vydýchání. Lezu hrozně dlouho. Navíc jsou všechny kameny volné, ale nemám ani sílu nadávat. Konečně jsme v sedle. Jenže se teď musíme dostat zase dolů na plato. Nacházíme ve skále staré skoby, do kterých zavěsíme lano a začínáme postupně slaňovat. Při slaňování si znovu uvědomuji tíhu batohu. Dole se dostanu, ale tento úsek mě stál hodně sil. Navíc lano nedosáhne až dolů. Volíme cestu volného sestupu. Pavel nahoře začíná slaňovat. Nejspíš neslyšel naše volání, ať ještě počká. Musíme se dostat do bezpečné vzdálenosti, protože spouští dolů jeden velký kámen za druhým. Ty během té výšky naberou rychlost a kolem nás tak lítá jeden projektil za druhým. Honem se snažíme překonat trhlinu a dostat se do bezpečí. Tam padneme na batohy, a protože už nemáme ani kapku vody, začneme roztápět sníh a vařit trochu čaje a teprve až pak pokračujeme v cestě.

Než se dostaneme k druhému klíčovému místu dnešního dne – sedlu West col (6143 m), musíme přejít plato. Cestou míjíme sedmitisícovku Baruntse a v dáli se tyčí krásná hora Ama Dablam. Během přechodu platu si znovu fyzicky pořádně mákneme. Boříme se do hlubokého čerstvého sněhu a navíc se kazí počasí. Začíná silně foukat a občas s námi poryvy řádně zacloumají. Mám toho dost. Skutečně dost. Když docházíme do prvního výškového tábora Baruntse, navrhuji klukům bivak. Už nejsem schopna zvládnout ještě West col. Kluci mi to rozmlouvají. „To zvládneš, musíme dojít do tábora, bivak ve výšce 6100 by nás mohl stát další síly,“ rozumně mě přesvědčuje Zdenda. Navrhuji, že teda zkusíme jít a uvidíme. V sedle máme štěstí. Jsou tady natažena fixní lana. Bez váhání je využíváme, protože dolů je potřeba slanit zhruba dvě stovky výškových metrů. Kdyby tu nebyla a my museli body na slaňování budovat sami, nemáme šanci se dolů dostat za světla. Už tak, když se dole odepínám dole z lana, se začíná stmívat a my musíme ještě dojít do základního tábora Baruntse. Pavel šel před námi. Zdenda trpělivě kráčí se mnou. Myslím, že toho máme dost všichni. V základním táboře zalezu do stanu a okamžitě vyčerpáním usínám.